Jak perly v moři, krajem rozptýlena
brať slávská v luzném Tater pohoří,
ač jako Lazar jenom živoří
s bohatců stolu – jará, nezmožena!
V cizáctví těsná pouta ujařmena
přec otců milou řečí hovoří
a zrakem zvlhlým k nebe báni zří,
kdy pohrdání v tvář jí stříká pěna.
Ó lide dobrý slovanského kmene!
Po nivách cizích chodě jako host,
u tebe okřát, jako u pramene
se chodec žízniv staví, usedám;
a podnes blažen tebe v mysli mám,
jak z pouště – jarou svěží letorost.