Dne vzpomínám si Tater ve Füredu. –
jenž do zátiší hor mě vyvábil,
obrazy ducha sytil nových vzhledů.
Pod velikány s čely věčných ledů
luzný se údol zraku objevil.
Malebné město z větví kmitá vil,
soch, fontan, stezek – – v stinných jedlí středu.
Cigánských houslí víří melodie
a krásu, kouzlo – kam jen zbloudí hled,
plnými doušky srdce, duše pije.
„Zde dávný Eden, kde nic nezabolí!“
já děl, však běda! ohlednuv se zpět,
posetý kříži vidím – hřbitov v poli.