„Zkus štětce svého divotvorný um! zde líc tu bledou stěn mých palácových obrazy obživ, mistře dokonalý! Sem kouzlo vdechni myšlének svých nových,
a směle sáhni v tůně temných dum, z nich zjevy vynes, dej jim život tělo, by kdo je spatřil, nitro se mu chvělo, obdivem, strachem, a jak brouček malý
se v prachu schoulil, zraky zastřel z hrůzy, a zvadlým listem chvěl se na haluzi!“ Domluvil kníže Boris k Methodovi. Mnich vážný, zhalen v černé řízy lem,
růst zdál se rázem, a pak věštců slovy děl ke knížeti vážně s zápalem: „Rozkazem vážným Tvé mi pokynutí. Leč co tu zhlédneš, nezvi dílem mým,
leč Mistra mistrů, který z mraků rmuti rozžíná světlo blesků nadšením; jenž k lidu mluvil hromem se Sinaje, na Pathmu věštci rylec v ruku tisk,
jenž v páže lásky světy objímaje, všemoci k hvězdám vztýčil obelisk – Ten věčný, svatý, jehož vánek vlahý probouzí květy v nivách zmrtvělých,
na prahu žití ve kolébce blahý na ústech dětských prvý kouzlí smích, i slzou slední zraky kmeta kalí. K jehožto slovu světy vznik svůj vzaly,
jenž řekne: „Zhyňte!“ a svět v noc se zhalí příšernou, hroznou! – Toho v pomnění líc bledou stěn tvých v hrůzy promění ti moje ruce. Ó by poděšena
tvá postať před Ním sklesla na kolena!“ Jak deště kapky v hruď by poušti klesly vyzněla slova. Boris svráštiv hled, pokynul rukou: „„Nuž jen kresli, kresli,
jsem věru zvědav, báj tvou uvidět!““– A od té chvíle na Borisa dvoře jen zřídka vídat mnicha vážný zjev. Uzavřen mešká, přemýšleje, tvoře,
a chechtot ďáblů, cherubínů zpěv zní k sluchu jeho. Moře hučí, sténá, žár slunce hasne, mraky obestřena se luna chvěje, hvězdy s jasných výší
jiskrami z výhně v propasti se řítí a v děsném zmatku, v hluku vlnobití zoufalý nářek milionů slyší, jak nešťastníků z rozpěněných proudů
by hlas kol hřímal: „Vstaňte, pojďte k soudu!“ Tak nitku k nitce, rukou Boží tkanou, duchem i štětcem v dílo svoje vkládá. Tu hruď se vlní, zraky žárem planou,
odkládá štětec, pozoruje, bádá, kam světlo vetkat, a kde přidat stínu, by Kristu, Spáse, Tvůrci Hospodinu, ta oběť rukou jeho vzácnou byla,
a Borisovo srdce obměkčila. Až v jitra záři jednou za čas valný, jak kdy se z mrákot budí člověk slepý udiven hledí, cloní zrak si kalný –
aj před ním obraz krásný, velkolepý! V mžik na kolena jako u oltáře jej k zemi strhnul zjev ten mocný, živý... a zvolal tiskna v ruce zrak i tváře:
„O milosrdný, svatý, spravedlivý! – –“ A obraz zastřen, dvéře uzavřeny. Zas v paláci se zjevuje mnich vážný, zraky mu planou, skráně ozářeny
pocitem blaha, jakby větřík vlažný v ty skráně mužné mladí jarem vanul. A Method zase před Borisem stanul: „Nevím, ó kníže, zdali zjev ten milý
Tvým zrakům bude, ježto v rozkaz tvůj vedeny Bohem ruce vytvořily; než pojď již se mnou, pojď a pozoruj!“ Se sestrou Boris v umělcovu síni
sotva že vkročil, závoj stržen spad – a velkolepý, plný hrůz i vnad, zazářil obraz... Kníže zrak si stíní, překvapen ustoup, žasne, neb co vidí,
nespatřil nikdy v žití jeho zrak: Svět v temno děsné zhalil noci mrak, všech věků světa, národů všech lidi Pán k soudu svolal, a jak skalní stěny
roztíná propasť, davy rozděleny; tu děsné temno, tamo záře lem, těm záhyn, oněm život údělem se přibližuje věčný, neskončený.
Blažených těla, září ctnosti sněžná, z obrazu planou ranním slunka svitem: k bytosti bytosť přivíjí se něžná, jak davy ptactva, kdy se pod blankytem
slétají k plesu, v moři blaha tonou spojeni s Tvůrcem svaté lásky sponou mu v náruč spějí, aby ve objetí plesaly věčně Otce zdárné děti.
Tam zatracení! S děsným v líci šklebem, rvou sobě vlasy, jiní v strašném pádu v zoufalství do skal vlastním perou lebem. v močálech rudých zlořečí a hrozí
Bohu i lidem, věčnosti i světu a v slinách lání na krvavém retu v propasť se řítí – bědní, přeubozí! Chvěje se Boris jak list osykový,
rád vyniknul by z pasti záhad těsné, víc zrak než ústa praví k Methodovi: „Ó rci, co značí tyto zjevy děsné?!“ „Ty hrůzy poušti, hor i mořských proudů
jsi vidět žádal z těchto bledých stěn, leč ony hrůzy pouhým stínem jen té pravdy svaté, kdy Pán přijde k soudu; pšenicí dobré, zlé pak plevou smete,
těm řekne: „Pojďte!“ – oněm: „Odejděte!“... výrokem tímto bude odtržena, z náručí chotě odloučí se žena, jeden se k nebi, druhý k peklu béře;
kam strom se schýlí, tam též jednou padne. Těm slasť a oněm trýzeň nekonečná! To pravda svatá, živá věkověčná, jak živý Bůh ten, jenžto světům vládne!...
A pohan znova do zkalených proudů upřel své zraky žití ztraceného i v neskonalý nebešťanů ples – a hrůzou schvácen v náruč sestře kles:
Jen s tebou, drahá, kráčeti chci k soudu. Ó veď a spas mě věrou v Boha svého! – při tobě jedno zkvétá slasť mi nebe, a pekla trýzeň – opustiti tebe!
V růžích se slunce ku západu sklání, leč Method jitro nových věků světí; a nad Borisem sestry ve objetí rozestřel ruce k lásky požehnání.
Cookies on Poetry Cove