Zlý čas! Jak dravé proudy strach vše zachvacuje v krajině syrské. Na úbočí skal drak strašný vládne, lidi pohlcuje, a sta již zvířat v jícen pochoval.
Dvé skopců denně město Beirut skytá na pospas draku, řídnou hejna stád. Lid hrůzou trne, brav i skot svůj sčítá, jak dlouho stačí krotit šelmy hlad.
Ó nedostačí! Drak se zmítá, cení, otvírá jícen, žádá kořisť svou; již s ovcí děcko k hladu ukojení mu denně hází v tlamu hltavou.
Kdy bude konec této hrozné době?! Zda mír se opět v kraje navrátí, za spásu vlasti, poslední až robě ve tlamě dračí žitím zaplatí?...
Kraj zbaven květů, dětských tváří, zraků. Děvčátko v zemi zbývá jediné: královo dítě – i to v kořisť draku má obětovat žití nevinné.
Král trůn i žezlo i své dal by žití za dítě drahé, za ten jarý květ, by cestou žalnou nemusilo jíti, jíž dosud žádné dítě nešlo zpět.
Pláč, prosby, marné! K zemi kloníc hlavu bělejší květu, šat jenž opíná, již dívka kráčí v lidí valném davu, ke skále dračí – oběť nevinná!
Zní otcův pláč i zástupové kvílí, že slední trůnu zmírá letorost. – – – Což nikde nikdo, kdo by v této chvíli zachránil děvu, vzácný vlasti skvost?
Aj co tu davy smutku slzy roní a otec dceru vine v náruč svou – vznešený tribun, Jiří, na komoni, jak pomsty meč se mihnul krajinou.
Ten dívku zočiv bodnul ostruhami, kůň plachým cvalem k skále namíří. Drak hlavu týčí, sliny chrlí z tlamy – o běda koni, běda rytíři!
Nerovný zápas, nebo netvor děsný se vztekle zpružil, dlouhý ohon vzpjal, by jezdce s koněm ve kruh sevřel těsný a oba rázem v tlamě udolal.
V tom blesk jak šlehne, jun se kopí chopil, a silou obří v černém jícnu stopil po jilec břitkou, smrtonosnou zbraň. V své krvi černá potvora se zmítá.
Lid jásá, pláče, blahem omámen, v rytíři Jiřím prvou září vítá, jíž v růžném líci dřímá nový den. A skutečně! Ta záře již se nítí,
lid s beder střásá dlouhé noci tíž – „Drak pohanství“ se Jiřím v propasť řítí, a v krajích syrských spásy plane kříž.
Cookies on Poetry Cove