Meč kat už třímal. – Urychlila chůzi, jak ženichu by spěla do náručí. Přes luhy sněžné mrazný vítr skučí, lid vzdychá, pláče, tuše smrti hrůzy. – –
S úsměvem hledíc v zasmušilá lada: „Ó patřte,“ vece mučednice mladá – „jak naše země nevlídná a pustá! – Ó jak se těším, že má noha spěje
v ty kraje, věčné kde se jaro směje, van libodechý věčně v skráně vane, lilije sněžná s vonnou růží plane, – a hložím cesta žití nezarůstá!“ –
„Panenko něžná, prosím za kytičku z tvých rajských sadů,“ – pase zraky v líčku Teofil, rhetor posměšně jí vece. – – „Košíček jablek, libo-li z těch stromů,
mně z elesia račiž přidat k tomu – Tak skromné prosby neoslyšíš přece!“ – A Dorothea hlasem přelahodným k jinochu praví: „Dar ten pošlu tobě,
ó jen se přičiň, státi se ho hodným!“ A od modlitby po kratinké době když vstala, vidí hocha spanilého, an v ruce uzlík drží sněhobílý,
jí k líci jasné pokorně se chýlí; „Zde dárek nesu od ženicha tvého.“ Pohledla k nebi. – Ó kdož zbádá, poví, ký pocit blaha slova v ústa vkládal:
„Ó k Teofilu pospěš, rhetorovi, že dárek sýlám, o který mne žádal.“ Meč zářný blýsknul, něžná hlava sklesla, však zářnější se k nebi duše vznesla.
Ve společnosti rozmařilých druhů Teofil vtipů rolničkami zvoní: „Co chvíle čekám, jak mi půjdou k duhu jablíčka rajská, a jak růže voní
z niv elisejských, jež mně roztomilá ústečka dívčí poslat přislíbila. Ó nesmějte se! Snad se kdesi v mraku můj dárek zpozdil, aneb bouře vina,
že viseti mi zůstal na oblaku. – – – V tom chlapec vešel – Teofilu kyna podává stranou uzlík sněhobílý. – Tři jablíčka v něm a tři růže byly.
Na krásných plodech, libodechém kvítí nemůže rhetor smyslů nasytiti. Jak divotvornou by jej táhly mocí, je líbá, o nich za dne přemýšlí,
a v snění luzném k nim se vine v noci. „Té vlasti prahnu, kde ty plody zrají“ – užaslých druhů bujné hlasy tiší – Teofil křesťan! – Caesarea slyší –
Jsem křesťan! svědčí, kdy se soudci ptají a brzy cestou, sněžné přes závěje do vlasti, kde tak čarné plody pučí, jak Dorothea v hlučném davu spěje,
by dárkyni své padl do náručí.
Cookies on Poetry Cove