ó dopřejte mi, otče, skrovné cely,
chci žíti sobě, Bohu, Spasiteli – –
Dejte mně habit, sandály a celu!...
Jak z noci stínů vzchází úsvit nový,
tak pohled ve tvář mrtvé Isabelly
den nový rozžal v žití Borgiovi.
Kam v hrobce králů touhy jeho spěly,
v týž přístav klidu stále oči hrouží,
v bohatství, lesku opakuje, touží:
„Dejte mně habit, sandály a celu!“ –
A strhav pouta mámivého světa,
v Lojoly řádu v tiché cele stanul;
tam předsvit slávy nebeské mu vzplanul,
tam ústy Boha pronesená věta:
„Ký světa zisk a jaká duše cena“ –
jím, hvězdou církve, světu ozářena.