To ticho lesní zvláštní kouzlo chová,
kdo myslí pravou se v ně ponoří,
zjev netušených vůkol světů zří,
jež nevypraví žádná lidská slova.
Jeť potápěčem mysl básníkova,
on perly hledat spěje do moří
a s kořistí se sotva vynoří,
již blažen s touhou potápí se znova.
A plnou hrstí perly v davy metá:
„Ó pobavte se, dávám z lásky, rád,
co nesu z říše báječného světa.
Ó nebojte se, že tím schudna snad, –
kdo blaho sdílí, dvojnásobné mívá,
kdy všecko rozdám, vždy mi ještě zbývá.“