Že strom to býval rozeznati s těží –
jak balvan v skalách tělo pokryl mech;
kdo léta sečte, jež tu bídák leží!?...
Přívaly, bouře i to jaro svěží
mu z těla derou kusy po kusech,
a ručej horský jako na posměch,
si přes něj skočí, a zas dále běží.
I mlází, jež mu jarem z těla pučí,
poslední zbytek tráví jeho sil,
a hloub jej vrhá zhouby do náručí.
Zda z těch, kdo tudy s jarou myslí spějí,
již někdo stanul, aby uvážil:
co strasti jsou a bolesť v beznaději? –