„O stáří, stáří, jak tvá tíže znaví!“
se staré jedle k jedli ozval vzdech –
„spraženy bleskem jsme jen na posměch
divákům, již tu někdy kroky staví.
Že raděj žití nás už nepozbaví,
by v náruč měkkou údy pojal mech
a po vůkolí sladký vánku dech
staleté šuměl zkazky naší hlavy!...“
„Jak divně mluvíš,“ vedle družka vece,
„kdo bědoval by, ve smrť skláněl šíji –
v tom davu dětí našich na pasece!“
„Ba právě proto, nech blesk bije, praží –
mě sladký pocit ve všech údech blaží:
Smrť není smrtí, těm, kdo v dětech žijí!“