Z katakomb temných rudé světlo plane;
slabounké, matné, jako v širém moři,
kdy dalný maják malou jiskrou hoří,
an bouřný vichr se všech stran naň vane.
„Pro tebe trpět, naše touha, Pane!“
dav postav temných v klenbách zahovoří –
„Tvá, jenž jsi zplodil nás v své smrti hoři,
nech ve všem, všude jen se vůle stane.“ – –
Hrom zarachotil. Děsné bouře vzruchem
kříží se blesky. Temné noci vzduchem
na křídlech dravců vichorové letí;
a davy četné jako pírka smetí
rozváli vztekle. Leč, co ničí, maří –
ten maják z moře v celý svět již září.