Lahodná okem nevinného děcka
se růže v rajský usmívala sad –
co vůkol kvítků sněhoskvoucích vnad,
bělosti něhou překonala všecka.
Ni vánek křídly o ni nezavadil,
kdy pozdrav družek ku královně nes’ –
okouzlen krásou v skrytém křoví kdes
pták na počesť jí hrdélko své ladil.
Tak v hudbě rajské v stromů šelestění
se růže budí, bdí a usíná...
„Ó růže bílá, krásná nevinná,
zůstaň vždy děckem ve svém děckém snění!“
Leč Adam kdysi, v rajském chodě sadu,
nad růže stanul zjevem milostným,
a dlouho na ní utkvěl zrakem svým,
jak v duši vpíti chtěl by její vnadu.
V tom růže dosud nevinná a bílá
se zachvěla a muže pohledem
se zarůměnil jejích lístků lem,
jak ze sna dětství by se probudila.
A od té doby ku spanilé kráse
vlit růži v líce stydlivosti znak,
že na ní v ráji lidský utkvěl zrak,
růměncem cudu po dnes zardívá se.