O země, krví otců zavlažena,
jíž hoře věky bylo údělem,
zamyšlen zírám ve tvůj horstva lem,
ó mučednice slavná, nezmožena!
Tys ona statná Makabejská žena,
jíž ve tvář hledět bylo mukám všem,
a s Matkou Páně stojíc pod křížem,
jsi neklesnula, hořem usoužena...
Bolestí, útrap vidím celé moře –
vidím, jak v boji bratra vraždí brat,
jak tebe vlekou v dlouhých věků hoře.
Jak vlastní děti tobě srdce střebou,
trhají s tebe jasný slávy šat – –
cítím tvé hoře, truchlím, pláči s tebou.