Slunečko láká ven
z chladného zdiva:
„Do polí, do lučin,
kde skřivan zpívá!
Do pasek, do hájů,
do stinných hvozdů,
poslouchat čilý zpěv
kosů a drozdů!“ – –
Příjemno na poli
za setby ranné,
kdy větřík lahodný
do lící vane.
V letní den po nivách
motýlů v letu,
jak v louce, na stráni
barevných květů.
Cvrček, jenž pod mezí
v trávě se skrývá,
celý den veselé
písničky zpívá.
Ze žita očka kdy
zaplanou chrpy,
zařinčí po nivách
kosy a srpy.
A po žni při hudbě,
kdy pole holé,
poskočí junáčík
s dívčinou v kole.
Podzimek zamlklý
ze stodol cepy
oživí hovorem:
„Klepity, klepy...!“
Pak v zimě u kamen
pohádek divy
ze světa vypraví
staroušek sivý.
Tak v práci, v zábavě,
sype čas kvítí
v tu klidnou pěšinu
vesského žití.
Zbodá-li, poraní
časem i hloží,
však ránu zahojí
zas láska Boží.
Jen srdce k nebesům
a ruce k práci –
tím zas ráj ztracený
na svět se vrací!