Pán řekl druhdy k andělovi: „Na zemi leť! – Údolem slzí země sluje, v slzách se člověk rodí, zmírá –
nech slzy ruka tvá tam sbírá, jak drahokamy opatruje, pak vrať se zpět; chci určit, která z perel těch
jest nejdražší svých sester všech.“ Odletěl anděl. Od chaty nuzné v palác štěstí prolétal zemi v šíř i v dál:
ač viděl v líci růže kvésti, zřel purpur, zlato, slávu, jmění... na celé zemi člověk není, jenž nikdy by byl neplakal.
S pláčem se dítko k matce vine, slz tíhu jinoch, děva zná, přes líce muže, kmeta line se často slza bolestná.
Se sirotami letěl k hrobu, v ubledlou líci bídy zřel, při luny svitu, v noční dobu v komůrku tichou nahlížel...
Svět moře slzí! Kdo však poví, která v něm perla nejhezčí? Vše slzy – úděl démantový, jenž bolu srdce ulehčí. – –
Zpět vrátil se. „Zde klenot slz!“ dí posel Boží, nádobu zlatou s beder složí a v ruce Pána odevzdává.
Aj mnoho jich a každá pravá, neb rukou Božích v tutéž chvíli se drahokamy proměnily. Tu perly byly drahocenné,
Pán chválí jejich výtečnosť: To slzy bídou vyroněné, jež nebe změní v perel skvost.“ – Rubínů těchto plamen žhoucí,
soucitná ústa Boží dí, jsou slzy vzácné lásky vroucí, proto se krví srdce rdí. Tu plane, hoří slza zlatá,
Bůh dlouho, dlouho na ni zří: ó slzo vzácná, slzo svatá, té něžné lásky mateří!... Pak ametystů velké ceny
i turmalinů lesk se skvěl – a spočítány, odváženy, který by první cenu měl. Leč žádný z nich!
Až v konci ze všech vzácných druhů, jichž cenu Pán byl posoudil, jak rosy krůpěj v ranním luhu malounký démant jenom zbyl.
Bůh okem lásky dlouho naň se dívá, a anděl v prsou tají dech: Toť slza žalu, která tajně splývá – ta nejvzácnější slzí všech!
Cookies on Poetry Cove