Mám stále v mysli, v srdci, před očima
ten Tater půlkruh vážný, v mlčení...
Ó poesie, kde tvé nadšení,
bys probudila, co tu krásy dřímá!
Tu květné jaro, a tam – ledná zima,
jak by si v náruč padly v loučení,
šum lesů vážný, vody zurčení
zakletých hradů duši branou jímá.
Tu štíty horské holé, rozervané,
– zoufalé hořem srdce člověka, –
v něž věčně paprsk těchy nezaplane;
tam luhy smavé, plesa – oči dětí,
šlapaná lidu práva odvěká – – –
Kam dříve patřit, o čem dříve pěti? –