Noc čirotemná, vítr kvílí, hučí,
praskotem, ranou, jak by třisknul hrom,
se v propasť řití vichry skácen strom,
vše v lese stená, chví se, pláče, skučí...
A na hranicích, v neprostupném bučí,
jak přízrak noci v hrůzném běsu tom
dav žen a mužů horstva ve průlom,
s břemeny kvapí, chůzí vichrů prudčí.
S bojácným zrakem, vyděšenou lící,
příšerný jako noc ta bouřlivá,
dav podloudníků prchá přes hranici.
Jen ctnosť je kněžkou na výsluní výši,
však zloba v plášť se noci ukrývá,
a bouři v srdci ruchem světa tiší.