Zanechte básní s tváří uplakanou,
jeť poesie rajských luhů květ!
Nech srdce hárá, zraky jasně vzplanou,
zanechte básní s tváří uplakanou; –
nadšení pěvce má být srdce mannou,
prut, kterým z poušti luzný budí svět...
Zanechte básní s tváří uplakanou,
jeť poesie rajských luhů květ!
Nač hořem schnouti, kdy se jaro budí
a v srdci poupat blaha na tisíc?
Ráj nebo peklo dříme v lidské hrudi,
nač hořem schnouti, kdy se jaro budí?
Jen zloba mívá zasmušilou líc,
a kdy vše jásá, tu se nudí, trudí...
Nač hořem schnouti, kdy se jaro budí
a v srdci poupat blaha na tisíc?!