Co zrak nespatřil, uši neslyšely
a v srdce lidské nikdy nevstoupilo,
těch září těchy nitro ozářilo,
již nocí muky do bran jitra spěli.
Jich s láskou Krista nic už nerozdělí –
ni žalář, výheň, ani katů dílo,
jimž ukrutenství ruce ochromilo,
že z pěstí padal meč už vytupělý.
Ni tyrané, již zvířecím svým hledem,
své zraky pásli v jejich líci bledém
a ortel krve psali rukou vlastní;
ti poslední již pohár slastí pili,
mučnové nový k ústům přiložili –
ti v žití bědní, tito v smrti – šťastní.