V koleně čtvrtém vděčné předků děti,
v podzemní kryptě, vyklenuté, stmělé,
zdvihají desku z hrobky zpráchnivělé:
tří věkův odkaz chtíce uviděti.
A svatou bázní počaly se chvěti,
krev proud svůj staví v ustrnulém těle,
že dotknuly se jejich ruce smělé,
co věky spalo smrti ve objetí.
Zdvižena deska. Na dno hrobu hledí...
Tam jak by z kostí jejich předci bledí
se usmívali s ozářenou licí.
Kdy spatřili však, kterak matka – žena,
kříž s děckem dosud tiskne v ruce tlící –
sepjaly ruce, padly na kolena.