O jak mi blaze jest a volně v duši,
kdy v dálce za mnou zanik města ruch! –
Kol blahé ticho, vonný lesa vzduch
a z říše snů mých nic mne nevyruší.
Neznámé blaho srdce moje tuší,
jak by zde blíže člověku byl Bůh,
jenž sterým vábem oděl stráň i luh –
„Ó patř a plesej!“ do bran srdce buší.
Ó tak mi blaze, že bych teplým vánkem
v dálavu modrou vzlétnul se skřivánkem –
ó luzný světe, kouzlo nadšení!...
K zátiší horstva, v moři vůně, květů,
otvírám náruč veškerému světu:
„Sem k mému srdci, kdo jste sklíčeni!“