Svým duchem dravec, v srdci chlipnosť feny –
opuchlý Nero po zábavě práhne;
a psem se vztěká, neb kam ruku vztáhne,
až na dno číše chtíčů vyprázdněny.
Krev lidská, víno, hry a vilné ženy...
jak hříčky muži z doby dětství drahné,
aj nový pohár sobě k ústům nahne:
„Křesťany sady chci mít osvětleny!“
„Nuž, palte!“ křičí stoje u arkýře.
A kdy zřel starce, ženy k trámcům spiaté,
oblité smolou, zachechtal se. – Zvíře!
Však zlostí bledne, nebo jásot z davů
až k němu letí přes hlučící vřavu:
„Pro Tebe, Kriste, a Tvé jméno svaté!“