Jak hlavy starců s šedivělým vlasem,
nad horou hora strmí k nebesům;
strážcové vážní, s čelem sterých dum,
vlasť nerozborným objímají pasem.
V mlčení stojí, ale přece časem
je rozhovoří lesa vážný šum,
že líce zjasní zachmuřený chlum,
a čela modrým zalesknou se jasem.
Tu zahledí se v dálku okem bdělým
v květnatých luhů pestrý polokruh,
k dědinám, městům, řekám stříbroskvělým...
I pohnou sebou, zahovoří temně;
jako by blažen druhu šeptal druh:
„Není-li rájem tato Česká země!“