V poledním vedru temné hvozdy spaly,
hmyz nezabzučel a pták nezapěl,
jen stromů časem list se rozechvěl,
a kapraď v srázi vánky rozhoupaly.
Zvuk zvonců kdesi v temné lesa dáli,
stád těkajících ke mně doletěl...
samoten lesní pěšinou jsem šel,
a pustin báje leb mi ovívaly.
V tom záře kmitá z clony větví husté,
v zrcadlo jasné hvozd se rozplynul –
v hlubinách – pleso, v kráse divopusté.
Ó výše, hloubky, jimžto není mezí!
Duch, jenž svým křídlem propasť překlenul,
mně otevřel zde děl svých exegesi!