Les přestával už a s ním trošek polí
mně pod nohami dávno v dálce znik,
zřím už jen klečí, chudý lišejník,
jenž žárem sprahlý pod nohou se trolí.
Kol pusto, mrtvo, ptáče nešveholí –
ba vhodnějšího dumný poustevník,
jejž na poušť vyhnal světa šum a ryk,
by marně hledal místa po vůkolí.
Leč jaká krása popatřiti dolů
v ten pestrý niv a lesin polokruh –
jak volno, blaze horstva na vrcholu!
Jak onen mír by zde už tušil duch,
jímž ztichnou srdce naděje a vzněty,
až z pouště žití vzletne nad planety...