Rád, Volfsberku můj, dosud vzpomínám
těch časů, kdy jsem na tvých troskách dlíval –
sám ve svých dumách bavíval se, sníval,
žil sobě, srdci a svým vidinám
a cizím burný byl mně žití příval!
Já v zlaté záři podnes tebe zřím! –
Já tehdy svůj byl – věkem, vzletem mladší,
kdy srdci k štěstí pouhý paprsk stačí,
jenž na mech padá stromů zášeřím
a vzduchem vonným rokotá zpěv ptačí.
Tys býval srdci věrným přítelem,
s nímž rádo všecku slasť i bolesť sdělí;
nám city stejné nitro rozechvěly,
kdy zírali jsme v luzných krajů lem,
v nichž zvuky mluvy naší odumřely.
Tam v dálce Přimda, onde Krasikov –
tak opuštěni a tak zasmušilí,
jak ty v svých troskách, Volfsberku můj milý! –
pomníky slávy, kterou zakryl rov,
na odcizené této půdě zbyly.
Dnes po letech se k tobě vracím zas,
můj šedý hrade českém na západě!
Zda usouzeno, ptám se, v boží radě,
by vzkříšení v tom kraji zavzněl hlas,
jak jednou: „Vstaňte!“ zavzní v mrtvých sadě?!