To kouzlo, jež jsem perlou v duši skrýval,
to srdce teplo, zářný duše jas,
mně neúprosný opět béře čas,
jako kdy květy ničí horský příval.
Mé hory, lesy, kde jsem blažen dlíval,
dnes naposledy ještě žehnám vás!
Ó nevím, kdy ta místa spatřím zas,
na nichž jsem blažen tyto písně zpíval.
Loučím se s vámi v tichém zamyšlení,
a k vám se ještě s touhou ohlédám,
jako bych ve vás ztrácel duše jmění.
Ó často na vás duše vzpomene si,
a ještě z dálky pošle pozdrav vám:
„Bůh opatruj vás, šumavské mé lesy!“