Se svahu hory v údol do olšoví
přišel jsem stezkou lesní ke mlýnu;
vesele klapal – horskou bystřinu
přepínal můstek se zábradlím nový.
A na lavičku, nejhustší kde křoví,
jsem sednul po bok starci do stínu,
a za chviličku jako příze lnu,
plynula slova kmetu pantátovi:
„O dávno jinak bývalo to tady;
vždy jaro, teplo, stromy samý květ,
ta střecha v lesku jak by byla zlatá!“...
„„Mně tehdy bylo právě šestnáct let!““
babička kmetu v řeči přispět chvátá,
a olše šumí: „V mládí jaro všady!“