Modlitba matky pravé divy činí. V mrákotách bídy, zářném ve pohodlí, bezpečno dítě v každé bouři žití, dokud se za ně láska matky modlí...
Dnes děsno v horách! Bouře v burácení. – Těžkých se mračen protrhaly splavy, v den tmy jak v noci peruť rozestřely, hrom, vichr, blesky divé hody slaví.
Ó běda chatě, tamo v horském svahu. Již divoch příval na ni vráží lítě, a nikdo doma – nuzné na kolébce andílka spánek malé dřímá dítě.
„Bůh tebe zachraň, ubožátko, robě, v Svou náruč přiviň Boží Máti tebe! – Nech proud v svůj jícen chatu, jmění... schvátí, jen drahé dítě, dítě chraň mi nebe!“...
Tak ruce lomíc matka zaúpěla, o závod s vichry od hor domů letí; proud nohy staví, blesk se bleskem kříží a hromu rána ráně ve zápětí.
Ztraceno dítě! – Veta po něm, veta!... Aj kolem chaty už se moře pění, ve rmutných proudech trámce, desky plovou, pláč matky s pláčem vichrů v závodění.
V zoufalém hoři ku kapli se vrhla, jež osamělá vedle cesty stojí: v ní Matka Boží Jesulátko chová, mateří láskou rány srdce hojí.
„Zachraň mé dítě!“ – matka k matce volá, objímá kapli, oko touhou plane: i Ty jsi matkou, víš jak srdce bolí, kdy matce hyne dítě milované.
Slituj se, pokyň, ať z těch divých proudů se vynoří mi moje živé robě – Tonoucích hvězdo! – slyš hlas ženy chudé, jež věčně díky splácet bude Tobě!“ – –
Leč marno, mamo! neboť divé proudy i na kapli už běsně dorážejí a žena hořem, pláčem vysílená na skálu klesá v mdlobách nad peřejí.
Kol bouře hučí, blesky do skal perou, leč neslyší jich utrápená žena. Pro dítě matka s prosbou na rtech zmírá – a Matkou prosba matky oslyšena!
Než hle! tam v dáli jako lístek stromu houpají vlny jakýs předmět hravě; – ku kapli plyne – aj už ve výklenku zakotvil, stanul loďkou ve přístavě!
Jest kolébka to, na ní dítě živo! Pozvedlo hlavu, malé ručky spjalo: „Matičko! – Matko!“ v kapli ku obrazu bolestným pláčem v touze zasténalo.
Pláč slyší matka, z mrákot zbudila se... zří svoje dítě – živo! – k němu chvátá, v náruč je tiskne, líbá, s pláčem volá: „Ó díky, díky, Tobě Matko svatá!
Ty jedno znáš to nevystihlé hoře, jímž ztrátou dítka srdce matky sténá; můj dík Ti dnes a věčně zníti bude: že srdce ženy pochopí jen žena – –
Že prosba matky pravé divy činí. V mrákotách bídy, zářném ve pohodlí bezpečno dítě v každé bouři žití, dokud se za ně láska matky modlí!“
Cookies on Poetry Cove