Pozná ho každý z dálky po klapotě,
ač pod strání se v houšti větví skryl,
šeříku květem hlavu zahalil –
dřevěný v horách mlýnec na samotě.
Tak ještě nikdy po zim kruté slotě
si jako letos květů nenavil,
by radosť mladé žínce připravil,
jež tamto stojí, hladíc mladé kotě.
Ba těžko říci, zda to dívka, žena,
jež v jaré květy hledíc zamyšlena
teď usmála se. Co ji asi baví? – –
Spustila kotě, do světnice letí
a šepce muži klesnouc do objetí:
„Na naší střeše čáp si hnízdo staví!“