Hvězd záři v očích, povznesenou hlavu,
že nechtěla jít modly ku oběti,
bachantů zpilých hýřit ve objetí,
křesťanka dívka spěla na popravu.
Jásot a kletby v rozvlněném davu,
jak k jestřábům kdy holubička sletí...
„Zrozená k hanbě, rodu na prokletí!“
vzkřik otec pohan přes hlučící vřavu.
Kat druhdy mramor, zvyklý meče vzmachem
oddělit hlavu olbřímova těla,
liliji spatřiv, zbled a chvěl se strachem.
Soucitně k němu dívka zraků zvedla,
a statečnější mužné síly děla:
„Ty strachem bledneš? – Hle já nepobledla!“