Z hedbáví vláken jemně protkávané,
tišinou lesní chodě sám a sám,
v podušky mechu znaven usedám,
kam zářné slunko krovem stromů plane.
Z pažiti libá ke mně vůně vane,
jí blažen v doby dávné zalétám,
neb její dech mi z ráje dětství znám,
jak dech a pocel matky milované!
Mateří doušky kvítenko to prosté,
jež vůni dýšíc na mezi tam roste –
mně moře blaha v srdci rozčeří.
Jak ucelován, usínal bych sladce,
zpomínku drahé zasvěcuji matce:
„Žehnám ti, žehnám, lásko máteří!“