V hlubokém lese, kde se stezky dělí,
na kříži Kristus. Chuzí unaven
usedám v mechu, poutník osamělý.
Ve větvích stromů paprsky se chvěly,
v červáncích v dálce hasnul letní den,
a v moře citů sterých pohřížen
v tvář mrtvou zřel jsem – Kristu Spasiteli.
Svůj Betlem dětství, Kalvarii žití...
co blažilo mě, co jsem přetrpěl –
u paty kříže znova srdce cítí.
V samotě, tichu, v světa zapomnění,
já nejlíp slovům Lásky srozuměl:
„Ó pojďte ke mně, kdo jste obtíženi!“