Vedle lůžka matka sedí,
předříkává modlitbičku,
důvěrně k ní hošík hledí,
říká po ní: „K andělíčku“:
„Andělíčku, strážce milý,
rač mě vždycky opatrovat,
ať jsem hodný v každé chvíli,
tomu rač mě vyučovat.“
Jako vroucí políbení,
každé slovo z úst jí ssaje,
milé, vzácné popatření
v ony blahé dětství ráje!
Zda už velký andělíček?
každý den se matky ptává...
„Malý hošík, růžných líček,
vodí tě a s tebou spává.“
„l až velký budu, máti,
přijde-li též ke mně s nebe?“
„Budeš-li se k němu znáti,
nikdy neopustí tebe.“
Tak se hošík matky táže,
až jej pojme v náruč sníček,
a hned při něm s nebe stráže –
vedle dřímá – andělíček.
Má jej rád a při něm hostí,
až se slunko dotkne líčka...
Blah, kdo v dětské nevinnosti
nespustí se andělíčka!