Jest mi tak blaze jako ptáku v letu,
jenž má svůj háj a modrá nebesa,
a z plna hrdla sobě zaplesá,
že země pod ním opět plane v květu.
Má mysl jará, plná písní, vznětu,
mě ptačím křídlem nese do lesa,
až na obloze zlatá kolesa
se „vozu“ zaskví, v moři sterých světů.
Šum denní tichne, květ se k zemi kloní,
a na klekání kdesi v dálce zvoní,
stvol nepohne se, nezašumí klas...
A jak to ptáče v hnízdečku se ztiší,
kdy hlavu skloním, ve snů blahé říši
zřím lesy, květy, hvězdný nebe pás...