Již krajem táhly podvečerní stíny
a ostrou cestou, bídy na úlev,
v chudobné chaty listí, svazky dřev,
s ženami děti vlekly z doubraviny.
Tam co se cesta ztrácí do mýtiny,
a s výšin Iuzný baví oko zjev,
mně na aleji jako vřelá krev
zaplály šerem zralé jeřabiny.
Jak bohatý je v podzim ten stůl ptáků,
a bědný osud zde těch dětí, žen!...
jejichžto žní jen list a suché klestí. –
Snad stůl ten barvou lásky ozdoben,
by srdce možných v přepychu a štěstí
vzplanulo láskou k bratru ubožáku?