Skřivánků prvních slyším hlas,
zřím v luhu očka sedmikrás
a lístku křovin na sněti
již opět těsno v poupěti. –
Ó jara čas, ó blaha čas!
Zpomínek pln a vážných dum,
zní v sluch mi známý bystřin šum,
a hudbou vánků lahodnou,
pne mysl peruť svobodnou –
vstříc radosti, vstříc blahým snům!
A jak to jaro na luzích,
plá jara kouzlo v ňádrech mých –
a květy, jež chtěl zničit mráz,
se v duši moji vrací zas –
v hruď slunce lásky, na rty smích!...