Já zapomenu a tu ruku bílou,
jež v cestu žití vmetala mně hloží,
v hrob zpomínek mé odpuštění složí
a láska květy vztýčí nad mohylou.
A jestli paměť někdy v duši zbylou
hořkosti krůpěj v příval bolů zmnoží:
já pomodlím se, aby láska boží
sklonila ruce na tu hlavu milou.
Mé rámě ocel již v tom žití boji,
hruď otužilá uzamkla se stenu,
duch s hlavou vzneslou kráčí cestou svojí.
A jako bojovník, jenž nezlořečí,
o jednu ránu bohatším-li v seči,
já klidně půjdu dál a – zapomenu! –