„Sněhuláka! sněhuláka!“
volá klubko bodrých dětí,
za chalupu na sad letí,
snížek čerstvý, kyprý láká –
sněhuláka, sněhuláka!
Ouška mrznou, v ruce zebe,
snížek nepadá však zhusta,
sněhuláček vzrůstá, vzrůstá:
trup i hlava... vše se daří,
jak to mladou mysl jaří!
Již i ruce – v jedné píka,
ještě hrouda – a už čáka...
„Máme pana sněhuláka,
postojí si na zahradě,
jak ty sochy v panském sadě!“
„Sněhuláček, sněhuláček!“
obskakuje chomol dětí,
rojem včelek domů letí,
nemá klidu ve snu ani,
čeká, touží doby ranní.
„Sněhuláček, sněhuláček!“
první vzkřik, kdy jitro vstalo.
Kam se poděl? – Co se stalo?...
Měkký větřík – voda v běhu – –
štěstí lidské – hrouda sněhu!