Zas v podvečer, kdy v lůžko červánkové
den letní kladl hlavu zářící,
na břehu stál jsem. – V dálku lodicí,
blednoucí zraku, spěli duše snové.
Tu rubínů, tam záře smaragdové
jas oslňoval zraků zřenici...
Ó barev nádhero v té směsici,
ó slunka slední, zlatí paprskové!
Zamyšlen zřel jsem v divadlo to skvělé
a marně krotil obraznosti oře,
jenž v minulosť mě přes pláň věků nes –
a zpomínám-li toho kouzla dnes,
vím, ze všech barev v mysli rozechvělé
že zbyl jen purpur, za nímž – krve moře...