Země drahá, země Václavova!
zaplakal bych, kdy mé oči vidí,
jak se za tě vlastní děti stydí,
cit i mrav svůj v cizí šatí slova!
Štětec, dláto, mluva básníkova...
činy bratrů od nich hanu klidí,
k padánčatům cizokrajných lidí
jejich srdce úctu, lásku chová...
Horší nad to, jenžto v lícoměrné
roucho Bruta zrady dýku kryje,
aby matce proklál srdce věrné.
Nejhorší však, jenž svou zladiv lyru,
zvukem ošemetným v struny bije, –
hyzdě, tupě zbožných předků víru.