V Bodamských břehů zachmuřené stěny
vln rozpěněných příboj vztekle pral:
o vládu živel se živlem se rval –
a slinou k nohám stříkaly mně pěny.
Jak na laň štvanou kdy se vrhnou feny,
v bok vlnám vítr spáry zatínal –
a na bastillách nedozírných skal
prapory mračen v smutek rozvěšeny.
Na blízku v staré, opuštěné věži,
jak v chmurném klášteře kdy žalmy kněží
ponuře pějí, vichry zakvílely...
Ó hroznější mou duší táhly bouře:
válečný hlomoz, výhně, sloupy kouře,
jež od těch břehů vlasť mou rozechvěly...