Potůček horský klidnou lesa mýtí
si prozpěvoval v jasný letní den:
„Sem, kdo jsi cestou žití unaven,
snad dovedu tě ještě potěšiti...
I na mě časem přívaly se sřítí,
a z jarých prsou slyšet pláč a sten;
leč ukaž v světě, kde jest člověk ten,
jenž nezaplakal nikdy ve svém žití...
Jasno a mrak se na nebi vždy střídá,
za štěstím zlatým kluše strasť a bída –
ať v paláci to, nebo v salaši...
Jest srdce rájem, jest i pekla mukou,
osudu otěž člověk třímá v rukou –
a kam ji pustí – tam jej unáší.“ –