Jak šedé babky v šátek zachoulené,
kdy v růženec se zbožně pohříží,
sem s návrší sbor chatek pohlíží,
v horách se krčí křovím rozptýlené.
Vždy stejně klidné, stářím nachýlené,
tak jako člověk, jejž nic netíží,
ať léto, zima k nim se přiblíží,
jim nebe štěstí nad hlavou se klene.
Tichounká sídla, obklíčená lesy,
vás pomyšlení z klidu nevyděsí,
jak často štěstí metá do hloubky...
Vám světa ruch je dosud bájí pouhou,
vy nevíte, jak mnohý hledá s touhou,
ztracené štěstí horské chaloupky!