Tam vrch, co vroubí bílých březin lemy,
a v dálku hvozd se táhne přihnědlý,
panenkou bílou čisté obydlí,
myslivny horské skryto za větvemi.
Pod večer otci – s puškou, s koroptvemi,
v ústrety hošík s dívkou vyběhli...
„Vy písklata, vy! – stanuv pod jedlí,
by zceloval je, sklání se k nim k zemi.
Též mladá žínka kvapí ze stavení,
závodíc s dětmi v milém švítoření,
i ohař v štěstí béře podílu.
Rodinné štěstí zakmitlo se očím...
až jednou budu chtít psát idyllu –
k myslivně této pohorské se ztočím.