Chuďasa v horách bída nepoděsí,
by měl jen tolik, kde by hlavu skryl –
Bůh, který ptactvo nebes ošatil,
i naň v své lásce také vzpomene si.
Výživy zdrojem oplývají lesy,
žní jeho klas, jenž na strništi zbyl,
a kdy se v potu tváře unavil,
v poduškách mechu odpočine kdesi.
Borůvky, houby, mech a suché klesty...
majetkem bídy všude společným –
nesvodí v přepych, ani bludné cesty.
Kdo ví, zda velmož, jehož vozí, nosí...
by nevykoupil rád vším statkem svým,
ten poklid duše, jejž má chuďas bosý?!