„Jen krejcar, krejcar, bychom chleba měli!“
cikáňat nahých, kučeratých hlav
mně zastoup cestu neodbytný dav
s uprášenými, bronzovými těly.
„Přes den jsme, pane, sousta nepozřeli!“...
zas výmluvnosti protrhnuvše splav,
že šťasten budu, že se vrátím zdráv – – –
posuňky hbitý jazyk předháněli.
„Kamž peníz dáte, když nemáte šatů?“ –
dím, trpělivost jejich zkoušet chtěje;
však přenáhlil se výrokem svým v chvatu.
Cikáně malé zastouplo mi cestu
a zuby ceníc vítězně se směje,
že oblečeno. Měloť – s kapsou vestu.