Bych sobě sednul na balvanů schody,
mně uzardělý vlídně kynul vřes,
v tom mladých hlásků ke mně dozněl ples –
to děti chudé vyšly na jahody.
A již se těší, jaké budou hody,
až dárek skrovný odprodají kdes,
jejž do džbánečků skytnul boháč les –
nají se chleba, napijí se vody.
Mýtinou v závod letí – havěť ptačí,
a prozpěvuje, co jí hrdlo stačí.
Očka jak hvězdy, tváře květy hlohu.
Mé srdce s nimi zavýsklo si plesem,
radostí ony, že se loučí s lesem,
já zase blažen – že v něm zůstat mohu.