Nech v zášer lesů oko mé se dívá,
neb v luhu květném s výše utkví zor,
zřím v tůně jezer, spěji v temný bor,
vše v luzný obraz v duši mojí splývá.
Tu krásu žádný básník nevyzpívá,
co jest jí skryto v lůně těchto hor,
a malíř zvoliv nejkrásnější vzor,
z výtečné práce nespokojen bývá.
Leč i to duši nevýslovně blaží,
kdy na dno krásy vniknouti se snaží,
na prahu stane, spokojena málem.
Tomuť, kdo strhal s krásy kouzla clonu,
a skutečnosti nahled za oponu,
přestává krása býti ideálem.