Dřevěná chata – obydlíčko chudé,
se v zimě všecka sněhem zahalí,
by ji teď vichry od hor neznaly –
zvědí-li o ní, co z ní bědné zbude?!
Divokou píseň v horách vítr hude,
burácí, skučí, stromy povalí,
v důl spousty sněhu metá se skály,
a hrozí, sám teď, že zde pánem bude...
Ubohá chata krčí se a chvěje,
a hloub se choulí sněžné do závěje –
z očí jí zírá úzkostlivý žal – –
Zaplálo jaro – spadá zakuklení, –
a vítr stana šepce v podivení:
„Máš štěstí, že jsem dřív tě nepoznal!“