Hluboký les – a v pustém lůně jeho,
jež vroubí horstva bašta staletá,
pohlíží temným okem k nebi
jezero Černé – panna zakletá!
Tu klidně spí, tu zvedne se a zuří,
jak pouta svá by chtěla rozmetat,
v něž svázali ji horstva velikáni
a uzavřeli ve svůj temný hrad.
k staletým jedlím s pláčem zaletí
a kdo k ní přijde, toho vzdechy vítá
a vypravuje o svém zakletí.
Zpěvavý potok v náručí jí spěchá,
ji šumem těší stromů pozadí,
i nebe časem zjasní líce její
a vánek s čela vlásky uhladí.
Leč velikáni nepohnutě stojí:
„Volej si k nebi, volej k člověku –
zakletá’s věčně!“ – pokynou jí čely...
neb vláda naše bude do věků.“